Lodní siréna – Pavel Sláma (pozoun)
Jeho hlas je hlasem Aurory. Své instrumentální kreace prokládá zpěvem, nezřídka na vlastní text. Umělecký přetlak ventiluje také ve smíšeném pěveckém sboru. Jeho životním snem je zpívat píseň „Podmoskovkyje večera“ v Carnegie Hall. Případně „Kaťušu“ v cirkuse Berousek.

Doporučený citát:
Malý David byl z těch čiperných hochů, kteří dovedou skoro všecko, nač si vzpomenou, a dovedou to dobře. Ale když na to přišlo, dovedl také skládat písničky, a zpívat je uměl líp než cokoli jiného. Ani učení mu tak nešlo jako ty písničky. On vždycky složil nějakou písničku a pak ji hrál na harfu a zpíval při tom. Byl to zkrátka prima harfeník a zpěvák zároveň.

Roark Bradford: Černošský Pán Bůh a páni Izraeliti

Kadet – Filip Korsa (klarinet, saxofon)
Filip je muzikantem bohémské rozevlátosti a mocného tvůrčího rozmachu. Kromě klarinetu hraje na saxofony rozličných tvarů a ladění a na kontrabas. Pověstné jsou jeho zvukové experimenty (hra bez korpusu, zkoumání zvukových vibrací na střechách historického vlaku aj). Zajímá se o námořní plavbu, tančí salsu a pije hruškový džus. O jeho faustovské snaze proniknout do tajů všehomíra svědčí i existence těchto webových stránek.

Doporučený citát:
Jak dlouho se dá přežít na širém moři jen s pomeranči, palubním deníkem, prázdným kanystrem na pitnou vodu, foukací harmonikou, atlasem ryb a učebnicí španělštiny?

Z předsádky ke knize J. N. Ivanova“Tornádo“

Kapitán – Jakub Svoboda (banjo)
Své hodnosti Jakub dosáhl nespornou hudební erudicí, pílí a faktem, že je inženýrem a byl v Americe. Také občas hraje na Karlově mostě a tyká si se všemi pražskými racky. Je usměvavý, až chechtavý. Stal se vyhledávaným pražským instrumentalistou, a tak ho můžeme vidět a slyšet v bigbandech, v bebopových formacích, či v rozličných skupinách tradičního jazzu. Kromě banja hraje na pozoun a klavír a zpívá ve smíšeném pěveckém sboru.

Doporučený citát:
Vůbec se neomlouvejte,“ zvolal Whititterly, „mně se nabídky jen hrnou. Právě včera mi nabídli velení na velké, luxusní transatlantické lodi, která bude v nejbližších dnech spuštěna na vodu. Jedná se mnou sám majitel, Ciro Insogna.“
Tentokrát Whititterly nelhal.
„Jakže se jmenuje ten majitel ?“ zeptal se Suares, který si listoval v ranních novinách (…)
„Ciro Insogna,“ odpověděl kapitán dálkové plavby, „je z Paříže, vy ho znáte ?“
„Ne,“ odpověděl Suares, „ zrovna čtu jeho jméno, ta zpráva by vás mohla zajímat.“
„Už budou křtít parník ?“ ptal se Whititterly dychtivě.
„O tom se tu nezmiňují,“ řekl starý pán.
A četl:
Útěk šílence. Před týdnem uprchl ze zdejšího ústavu pro choromyslné chovanec Insogna Ciro, bytem v Paříži. O této události jsme pomlčeli, abychom nezneklidnili obyvatelstvo města a nevyvolali paniku, ale dnes můžeme čtenářům sdělit radostnou novinu, že nebezpečný šílenec byl dopaden a znovu internován.
„To je mrzuté!“ zvolal Whititterly. „A to se muselo stát právě teď, když mi chtěl svěřit velení na své lodi!“

Achille Campanile: Za všechno může kapitán

Vladimír Třebický (kytara)
…krátký úryvek z interview místo kádrového profilu

Je o Vás známo, že jste se až do nedávné doby věnoval klasické hudbě. S jakými orchestry a v jakých sálech jste jako sólista účinkoval ?
Výčet názvu sálů i ansáblů by byl asi dlouhý, ale pojmy samotné mi nepřipadají důležité. Jistě, Dvořákovu síň Rudolfina poznáte snadno – je nezaměnitelná. Například zde podle výrazné varhaní empory (během tohoto rozhovoru listujeme fotoalbem – pozn. autora). Taktéž jména předních souborů, zvláště těch, které se věnují autentické interpretaci barokní hudby a které mají většinou i stylové kostýmní odlišení, bych dal nejspíš zpětně dohromady. Podstatné jsou ovšem pro mě ovšem vnitřní prožitky, které při interpretaci hudby zažívám, a ty jsou nepojmenovatelné (zavírá fotoalbum).

Z tohoto úhlu pohledu se může Vaše současné působení v bezvýznamné jazzové kapele (jedná se o skupinu Aurora Jasband – pozn. Aurora Jasband) jevit jako určitý krok zpátky…
Chuť obyčejného párku přeci může být zjemněna kvalitní dijounskou hořčicí (smích). Ale vážně. Důležitý je přeci umělecký i lidský přínos každého jednotlivce a právě klasická průprava může být pro ostatní obohacující. Je to samozřejmě obousměrná dálnice. Líbí se mi určitá (možná leckdy neuvědomělá a neukotvená) živelnost mých spoluhráčů, je pro mě zdrojem energie.

Těší Vás nominace Nezávislé jazzové asociace na výroční cenu “Skokan roku ?”
Samozřejmě, ale na oslavy je ještě brzy. Ať už ale vyhlášení dopadne jakkoliv, je podle mě dobrou zprávou už samotný fakt, že tato cena nahradila tu stávající, která se až do tohoto roku jmenovala “Záskokař roku”. Zdá se, že i na amatérské jazzové scéně se leccos pohlo kupředu, a že se pomalu kvalitativně přibližuje jiným žánrům.

Myslíte klasické hudbě ?
No pro začátek by stačilo, kdyby se mohla srovnávat s českým popem. Ale mety by se měly samozřejmě zvyšovat. Za pár let, kdo ví ?

Proslýchá se, že se pokoušíte ve svém souboru prosadit i uplatnění vokální sborové složky. To opravdu po jazzmanech chcete, aby zpívali?
Myslím, že je to právě příklad onoho mezižánrového obohacení, o kterém již byla řeč. Celá záležitost je teprve v počáteční fázi zrodu, takže bych to nerad zakřikl. Zatím se snažím kolegy přesvědčit, že zpěv je zdravý. Ani jazzový muzikant přeci nemusí zemřít se svou hudbou v sobě…

Úryvek z rozhovoru, který byl uveřejněn v časopise “Nevíte o nějakém kšeftu?” – věstník Nezávislé jazzové asociace č. 3/2010.

Strojník – Lukáš Fogl (kontrabas)
Kontrabas je motorem každé kapely. Rovněž tak Aurory. Na kontrabas se nehraje, kontrabas se obsluhuje. Tím, kdo obsluhuje kontrabas na Auroře, je Lukáš, a proto je jeho tvář pravou tváří Aurory. Lukáš hraje i folklór a je kapelníkem a zpěvákem jabloneckého swingového orchestru. V civilním životě je knihovníkem (dříve univerzitním pražským, nyní provinčním obrozeneckým) a na koncertech je nezřídka poznáván věrnými čtenářkami. Je to asi nejslušnější člen kapely, protože na vystoupení nekouří, nepije a hovoří vybranou spisovnou češtinou (tzv. kraličtinou).

Doporučený citát:
Magická nehoda jednou proměnila univerzitního knihovníka v orangutana, což je stav, který se mu zamlouvá natolik, že výmluvnými gesty vyhrožuje každému, kdo by se ho chtěl pokusit proměnit zpátky. Dnes už na něm mágové neshledávali nic zvláštního. Zdá se, že být orangutanem je pro knihovníka zcela přirozený stav.

Terry Pratchett, Ian Stewart a Jack Cohen: Věda na Zeměploše